Anotace: Villonská balada o hodinové ručičce

Určuji osudy, radosti i splíny,
pomalu pospíchám hodinu od hodinu od hodiny
Počítám naše dny pod rouškou závislosti,
polykám minulost, jsem poslem budoucnosti
Někdo mě postrádá a jiný má mě dosti,
měním a ztrácím se v lidské opilosti,
Dělím a násobím lidské pokolení,
sama se plížím a toužím po souznění
Ač o to nežádám, všichni jsou mi podřízeni,
marně se peru s touhou po zrychlení
Jsem otrok času a nemám pochopení,
chtěla bych se vrátit, ač to možné není

V tichosti dělám na zdech Slunci stíny,
životem plynu dál bez pocitu viny
Nikoho nesoudím, jsem pouhou skutečností,
jsem symbol člověka, jenž touží po věčnosti
Tiše se vysmívám lidské posedlosti,
jdu ruku v ruce s dětstvím i dospělostí
Běžím jen kupředu, neřeším vzdálenosti,
jsem ta, co určuje vaše osobnosti
Pomalu tikám, jsem boj i rozuzlení,
necítím strach, necítím pohoršení
Nemohu, nesmím podlehnout pokušení,
chtěla bych se vrátit, ač to možné není

Bez cíle vytloukám lidem z duší klíny
a každý celek dělím v poloviny
Jsem pouhý obraz lidských zkušeností,
jsem kniha pamětí, marností i ctností
Utíkám navzdory veškerému dění
ač pojmem abstraktním, mám mnohá zobrazení
Jsem lidský osud, života poblouznění
jedni mě odhání, jiní jsou mi nakloněni
S klidem se dívám na vaše utrpení
od čísla k číslu od rána do setmění
Mávnutím proutku vše přede mnou se mění
chtěla bych se vrátit, ač to možné není

Zděšeně sleduji, jak melou boží mlýny
zavírám oči a padám do hlubiny
Hodiny života tlumí mé pochybnosti
Topím se v samotě, už bez zášti a zlosti
Můj čas dotikává v tiché zapomnění
chtěla bych se vrátit, ač to možné není

Publikoval(a): laven, 17.1.2014