Vlčí vytí
Vlčí vytí
Smráká se,
už nebe halí noci plášť.
Měsíc ukazuje se,
není to divné nijak zvlášť.
Smráká se,
tma na les padá.
Měsíc třpytí se,
vítr stromy ovívá.
Světlo zhaslo,
jen hvězdy na nebi svítí.
Tam v lese, s mlhou přišlo,
i tiché vlčí vytí.
Nese se lesem,
jak tajemné je.
To vlci vyjí na měsíc naléhavým hlasem,
na zádech mráz naskakuje.
Za stromem schovaní,
ukrytí před zraky lidskými.
Hrůzu jejich vytí nahání,
tma naplnila les s nimi.
Lesem vítr skučí,
mlha se plazí po zemi.
Jako královna kupředu kráčí,
stáčí se kolem kmenů, prostupuje mezi větvemi.
Vlci vyběhli ze svých skrýší,
tlapy dopadají na tvrdou zem.
Za nimi se jen práší,
realita stala se snem.
Jak vlk nádherné je stvoření,
a přec umí zabíjet!
Já mám jedno přání,
hladit ho po srsti, jen tak vedle něj ležet.
Publikoval(a):
ChangeLee, 6.1.2014