Anotace: ...

Ohnivá krásko, znalče mých snů,
jasná jsi barva vybledlých dnů,
ztracená múzo, půvabná vílo,
pro tebe píší své skromné dílo.

Pod rouškou tmy já opouštím svět,
s pocitem nejistot, zda vrátím se zpět,
záruku nečekám, stáčí tvůj smích,
vždyť jediná znáš můj niterný hřích.

Sleduji hvězdy, tvou vůni, tvůj dech,
do zad nás hřeje kamenný mech,
řekneš, tak vstaň, čas je jít dál,
a tak zas tančíme náš jiterní bál.

Jsi jako toulavá myšlenka, co našla svůj směr,
Manetův obraz, a z vinice sběr,
prastaré tajemství i před bouří klid,
jako pár rubínů na dlani mít.

Mozaika vzpomínek na slunný den,
období rozkvětu, a všech skvělých změn,
perfektní rým, i vznešená tónina,
mým hlasem zčeřená průzračná hladina.

Publikoval(a): Zasněný, 5.1.2014