Anotace: O lidském trápení, o životě, o osudu a o bolesti.

Slunce jde spát do noci, za obzor zachází
v tom stínu co vrhá, vzpomínky mé mě doprovází
poslední záře paprsků klid v duši co jsem ztratil, schází
to trápení mě ze snů co bolí, svou krutostí probouzí.

Bodá jako nůž vraha to je mé černé svědomí
jak tíží když pokryto je jenom špínou těmi sazemi
je jako balvan táhne mě ke dnu, plazím se po zemi
mé hříchy jdou se mnou a nebe je pokryto hvězdami.

Mám ji rád, byla mou krajinou barevnou
v záři květů co za dne voní tak nádhernou
na nitkách slunečních paprsků tak dokonale úžasnou
tou vílou křehkou a jen vzpomínky co pálí, na ni zůstanou.

Měsíc co září ve hvězdách se na obloze usmívá
jeho světlo vidíš jen naději, co mám věřit, zbývá
trápení znám jak hluboko se v mých myšlenkách skrývá
je jen ve mě ta samota prázdná tou tmou ve mě zůstává.

Měl jsem ji rád ty barvy, proč je tak pustou
jak je šedá jen prachem a popelem posetou
nekonečně prázdná bez květů už není barevnou
vichrem co zdvíhá prach, když vane zemí bičovanou.

Čas zrezivěl, utopil se v těch slzách
duše krvácí tou ranou a život zůstal jen v mukách
trápením sem přikován okovy mám na svých rukách
tak hluboko ta jizva bolí je ve vzpomínkách.

Svět hledačů jak dlouze v něm cestu hledám
bloudím tou pustinou a jen své vzpomínky znám
tu krásu těch barev už nikdy se sní, nepotkám
zůstal jen popel, slzy a trápení na duši mám.

Slunce jde spát a den se pomalými kroky vytrácí
tu zemi barevnou nikdy ji nespatřím, jak snadno se ztrácí
mám ji rád, z duše život mizí, ta stále po kapkách krvácí
trápení je rub tou druhou stranou osudu mého mincí.

Publikoval(a): greatpedro, 8.12.2013