Mlha
Mlha
Mlha, mlhu vidíš kolem svého těla všude,
když zvedneš hlavu vidíš krásné hvězdy
a zářící měsíc který brzy v úplňku bude.
Jsi šťastná a vidíš krásu nepoznaného,
zavíráš oči a užíváš si té krásy,
pevně držíš plyšového méďu svého.
Slyšíš tón a otevíráš oči své krásné,
máš strach a zároveň jsi zvědavá,
chceš odpověď na otázky své.
Co to bylo? Kdo to byl? Proč a co ?
jdeš blíže, lehce našlapuješ a pevně tiskneš méďu,
strachem se začínáš třást, slyšíš to jasněji.
Slyšíš to lehce šeptat v té bělobě,
procházíš listím a šustění ti tají dech,
strach, co to bude,čím dál víc roste v tobě.
Jdeš stále blíže, krok po kroku se posouváš,
v keři něco šustí, máš strach už v očích,
jdeš blíže k němu a přiznáváš si že strach vážně máš!
Havran vylétává, padáš s údivem do listí,
tvůj méďa padá také, padá společně s tebou,
již nemáš v ruce to co tě zde tak jistí.
Otáčíš se, rychle ho popadáš za nohu,
zvedáš se a snažíš se utéci zpět,
nevíš proč, ale nejde to,jsi jak zahnaná v rohu.
Říkáš si:,, Pohni se, pohni" se slzami,
strach tě absolutně již pohltil,
v bělobě jste tam jen vy dva úplně sami.
Svůj strach se snažíš usilovně přemoci,
najednou znovu slyšíš ty tóny z běloby,
začínáš křičet, jelikož nevíš co se děje v téhle noci !
Posloucháš ty tóny více a více, zjištuješ,
že je to hudba, velmi známá a líbezná,
uklidňuje tě , znovu vstáváš a jdeš.
Jdeš k ní blíže a blíže mlhou hustou,
připomíná ti strašně dětství a matkou tvou,
přičemž chceš ukojit zvědavost svou.
Uprostřed kamenité cesty před tebou stojí skříňka,
trneš, jelikož ji znáš, je to ta co ti ji dal ON,
a již po něm nezůstala žádná zmínka.
Hrací skříňka uprostřed cesty hraje,
baletka tančí na její straně,
studený vítr skrz tvé prsty právě vaje.
Pokládáš méďu na zem,aby jsi mohla zvednout ji,
držíš ji v rukou a díváš se, zastavila se,
ticho, ticho tě ničí, znovu natahuješ ji.
Znovu slyšíš a vidíš tančit tu baletku,
je na ní prach, foukáš na něj,
vzpomínáš si , ale nepřipoštíš si vzpomínky smutku.
Vidíš název vyryt do dřevěné truhličky,
I LOVE YOU vyryto hezky a precizně,
nevíš kdo a ani proč, ale na zem padají tvé slzičky.
Klečíš s brekem nad tím, jak tě tvůj kluk opustil,
podřezal si žíly, když jsi ho podvedla,
miloval tě, a na sobě se mstil.
Vzpomínka tě právě bodla do srdce a pláčeš,
hlasitě křičíš:,, Omlouvám se ! Miluji tě!"
svými vzpomínkami si oprátku vážeš.
Někdo tě objal, zatajil se ti dech,
tu vůni , ty ruce znáš, nemožné!
Jsi to ty jak tě znám ve svých snech
Šeptá mi do ucha:,, Miluji tě, a na vždy budu"
jelikož dnes je to přesně rok od tvé smrti,
v kouzelné mlze se dnes objevuju.
Abych ti tohle řekl:,,Odpouštím ti"
Publikoval(a):
index36, 18.11.2013