Anotace: ...

Slova zmlkly.
Vznáším se v tichu u samotnýho dna soumraku,
v ruce hořící štětec a popel ze stránek včerejších myšlenek.
Chybí mi duet na psacím stroji reality, obrazy na stěnách se rozpíjejí.
Už nepředpokládám.
Jsi a nejsi tady. Je to zvláštní bolest, přichází docela vítaná v noci.
Lampy se míhají kolem
labyrintem Cesty míjím bluesující motoresty..
The Doors..
V rozechvělý noci si Tě zabodnu do plic až po rukojeť,
až budeme zase všemocní bloudit Městem.
Řady domů mě táhnou za ruku,
pluju na balkóně uprostřed noci, řvu smíchy s rozpřaženejma rukama do vesmíru,
krabka westek – neztrácím se a strach?
Ten už jsem dávno dopsal.
Hovořící lidé ve zdech, autech, mezi stromy a neměnnejma bytama,
který mají pořád tu svojí vůni.
Vyslechnu jejich slova s pohledem mimo ně, na blížící se obzor.
Asi je znepokojuju, když v neonujících barech vylívám dvojky vína do veršů, který otevírají znenadání okna, zrcadla třeba taky lžou, v dálce troubí auto a tepny si vydupávají neklidnej rytmus.
Topím se a v tom pádu se nacházím, dejchám rychle, barevný kruhy se prolínají, knihy a kosočtverce; dada si na trůně s převrácenejch polic zapaluje nonšalantně fajfku.
Vzpoura nekončí, i když tělnatý, rezignovaně hrdý ženy setřou z dlažby pod barikádou krev.
Nikdy nezaslchla, souloží ve mě, všechno je tu, tma se prolíná s purpurem, žijeme v oceánu.
Indiga, spermatu a hvězd jazzujících extaticky skrze těla – září jim oči a saxofony.
Neklid dodávek a raketovejch sil, okovů ze strachu.
Kouř se vpíjí do palety, asi je zima, tahle noc pije absint, otahaná a nenalhávající, čirá.
Noční let protíná souhvězdí, propiska září, meteory a komety horečně vydechovanýho-
Okna jsou slepý zrcadla
černý, černý, černý,
svatý,
splněno nic, plameny svíček se chvějou na parapetech, střechách, kandelábrech, noční vlčí
máky, pod palbou impulsů, vířím a utínám lano od týhle lodi uprostřed Amazonky, Mississipi,
Vltavy, Labe, temně modrej plamen,
výheň; nechci usnout a už vůbec ne se probudit. Do Zase.
Beat.
Zčeřená hladina, nic neutichá, popadni mikrofon a skoč do duhovky, jsme epos
a půlnoc odhazuje šaty, tělo pomalovaný nezaschlým akrylem..
Hladí mě ve vlasech
a já se vznáším do ticha-
Polibek na cestu.
Asfalt křižovatky jiskří a
chodci splývají do fosforeskující medůzy nad hřbetama domů-
vyhazuju zrcadlo z okna a polívám se inkoustem,
když se ve zpomaleným vnímání tříští dole na ulici.
Brány vnímání jsou otevřený, očištění kvílením přes zadušenýma úsvitama-
Všechno je tak, jak je-
Infinite.
Zejtra budeš spát s někým.. S kým budu spát já? On? Ona? Budoucnost není.
Infinite.
Dech se mi zklidnil a jediná slza mi sklání hlavu z koutku oka.
Nekonečné.
Došli jsme daleko.
Z útesu na kraji světa se usměju nenápadným gestem.

Publikoval(a): Vincente, 6.10.2013