Anotace: Tuto báseň napsala žena,která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné,v Ashludieově nemocnici poblíž Dunde ve Skotsku. Možná jste to už někde četli.

Poslyšte sestro,když na mě hledíte,
řekněte,koho to před sebou vidíte.
Ach ano,je to jen ubohá stařena s divnýma očima
a napůl šílená.

Odpověď nedá vám jídlo jí padá nevnímá,
když po ní něco se žádá,
o světě neví,jen přidělává práci,
boty a punčochy pořád jen ztrácí.
Někdy je svéhlavá jindy se umí chovat,
už potřebuje krmit a přebalovat.

Takhle vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem byla,
než jsem se bezmocně až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů,děvčátkem tak sotva deset let,
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou a srdcem bušícím,
co skládá svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný život pro své děti.

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly,už mohli jsme uzlovat po paměti.

A je mi čtyřicet,synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla,ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však,začala další doba zlá,
můj manžel zesnul v pánu,
mám z budoucnosti strach,
někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně na dny lásky.
Příroda krutá je ,i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží,s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo, dřív dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed skázy té mladičká dívka žije a srdce jí,
byť horce,tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a natáhla se líně,
já smířila se s tím,že všechno jedou mine.
Otevřete oči,sestřičko,teď ,když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu.
Teď už mě uvidíte!

Publikoval(a): mys, 4.9.2013