Anotace: ...když bílá bříza větve rozšumí...

Šeptám ti o sobě,
všechno to, co cítím zakořeněná v zemi,
kolik vody mi pod nohama protéká
a kolikrát jsem viděla měsíc v úplňku…

Šeptám ti o sobě,
o severních větrech, co mne míjely,
o slunci probouzejícím mou jarní touhu
a o zelených listech plných nadějí…

Šeptám ti o sobě,
o rozverném tanci sněhových vloček,
které chladily mé vyhublé větve,
i o jemném lechtání křídel motýlů…

A cítím, jak hladíš mou bělostnou kůru,
hebkou, pevnou a voňavou…
vím, že slyšíš,
vnímáš
můj šepot,
přání a touhy,
radost a něhu…

A můj úsměv je tvým úsměvem,
člověče…

Publikoval(a): Cecilka, 13.8.2013