Anotace: Nevím proč, ale je stále těžší něco psát...

Měl bych napsat snad jen pár vět,
jenže kvůli nám se nezastaví svět.
Odejdeš a z očí zas potečou slzy,
co začalo pozdě, skončilo brzy.

Není to pýcha, co předchází můj pád,
je to pocit, že měl jsem tě víc než rád.
Ten pocit, co jen v srdci pramení,
vzpomínky na něj už teď nic nezmění.

Pukly jsme jak dvě sesuté skály,
ten mráz co přišel pak, mě spálil.
Už není oheň, co by v mých očích plál,
denně potkávám pocity, kterých jsem se bál.

Možná jsou hranice tenčí než se zdají,
zase uvidím, jak tvé oči štěstím hrají.
Uslyším tvůj smích, jak sladce zní,
jenže budu vědět, že směješ se s ním.

Kéž bych jen ty hezké vzpomínky si vzal,
na tu princeznu, kterou jsem sotva znal.
Na tu jedinou, která má křídla neodmítla,
sama si je vzala a pak sama vzlítla.

Výčitky nemám, bylo to právo její,
pocity jejího štěstí mě teď hřejí.
Tak snad se jí občas myšlenka na mě vyrojí,
i když se náš osud už nikdy nespojí.

Publikoval(a): Básník Kafka, 24.6.2013