Anotace: Kamarádka mi svěřila osobní výpisky ze svých (kdysi) depresí... dalo by se říci také básně. Tak mě to inspirovalo, abych jí napsal odpověď /věnováno/

dostal jsem od ní pergamen
napsaný zmatenou hlubokou tmou
proč mi ho dávala?
nejsem přece rytíř
od kulatého stolu
a mám já vůbec kvalitní pečeť?


A tak nevím proč
nevím jak
ani za co
ale to psaní studí polárním větrem
a při doteku papyru
mi namrzají ruce
protože není jen tma
ale je i světlo
jako je oheň
ale i voda
i kdyby přišel déšť
nebo sníh
...já vidím v dálce to světlo
vepsané do očí
úhlednými runami


A potom na posledních řádcích
prosvitl paprsek z královského hedvábí
je tenký a slabý
ale rozmrazil mé ruce
(i srdce poskočilo tím teplem)
a tak cítím její vnitřní sílu
kterou zastřela tma
jako nekonečná spirála
kterou nejde přeseknout jinak
než mečem


nejsem v řádu rytířů
ale meč nosívám
stejně jako ona
a tak namáčím brk
do kalamáře přátelství
a na nový papyr
nechám zaschnout odpověď


"Drahá přítelkyně
použijte meč
máte ho vždy při ruce
tak utněte tu spirálu ledu
a zkuste se zhluboka nadechnout

nejste sama...


...a nikdy nebudete"

Publikoval(a): Robin Marnoli, 27.3.2013