Anotace: je to o víle a jejím snu

Žila byla
jedna víla,
a ta víla,
celá bílá,
žila v kraji plném sněhu.
Na ostrově v moři ledovém,
ve věčně dlouhém času běhu,
za vlády bílých královen.
Ta malá bledá víla,
den ode dne stále snila,
snila o krajích za mořem ledu,
za mořem plným nebezpečí,
v zemi, kde jen málo sněží.
Zatímco žila v horách závějí
a v rampouchových lesích,
toulala se mysl její
rájem květin a rojů motýlích.
Pořád dál a stále snila,
o tom, co nikdy ani neviděla.
Ta malá bledá víla,
co v zázraky uvěřila.
Jak běžela času řeka,
na ostrově vršila se sněhu deka.
A sníh padal a padal
a dopustit nedal,
aby, byť jen lehce,
zahřálo zemi slunce.
To stejné slunce,
které za mořem bez konce
laská svými paprsky
květiny, motýli a ptáky, co zpívají nebesky.
Víla své srdce darovala snům bláhovým,
snům, které se naplnit nemohly.
Touha ji táhla za moře,
ale jak se tam dostat,
když vítr křídla přemůže?
bojovala s větrem dlouhé noci,
avšak již jí nebylo pomoci.
Propadla vábení své fantazie
a rozhodla se, že jinde než ve vysněné zemi nepřežije.
Protože ta říše doopravdy neexistovala,
tak ta víla se tam nikdy nedostala,
a dovolila zimě, aby ji zahubila.
A tak ten mráz bez konce
zabil vílu bez srdce.

Publikoval(a): Kristýna Chaton, 3.2.2013