Anotace: Smyšlený a smutný příběh o rozpadu vztahu a unáhlených rozhodnutích.

Rudé oči, nevyspalé,
podpíráš si bradu,
nic z lásky ti už nezůstane,
když přijde konec vztahu.

Pár let života,
prostě letí oknem ven,
a to si byla ta,
co byl můj jediný sen.

Tvá vůně už se rozplynula
a tvůj smích mi v hlavě mizí,
když říkáš, že jsem nula
a nebudu ten kdo ti schází…

Tvé dotyky změnily se v rány
a polibky v plivance,
všechny ty krásné chvíle vynechány,
už máš jiného milence.

Vzpomínáš na ty večery,
jak tiskli jsme se k sobě?
Jak fotili na řece kačery
a smáli se téhle uspěchané době?

Jak vařili jsme spolu
tu zamilovanou polévku?
Ano, teď směji se tomu,
když polykám další tvojí nadávku.

Mezitím utekl nějaký čas,
všechny ty rány zahojený,
plamínek naší lásky zhas
a už i já jsem spokojený..

Náhle klepání za dveřmi,
kdo to asi je?
Tohle dech vyrazilo mi,
to ty jsi vstoupila do mého pokoje.

S milým prosíkem,
abych tě zpátky vzal,
utírám ti slzy kapesníkem,
tohle, ale nepůjde dál.

Odešla si a zpátky ses vrátila,
věř, že mám tě rád,
ale u mě ti přece nějaká věc chyběla,
zůstanu kamarád.

S otevřenou pusou,
takhle na mě koukáš,
tohle těžký chvíle jsou,
ptáš se „co to říkáš“?

Obejmu tě,
polibek však zastavím,
já už nemám chutě,
já o jiné už sním.

A zase sem nejhorší,
zase mi to připomínáš,
Přitom tě vítám náručí,
a ty ani studu nemáš…

Nadávek jsem slyšel dost,
omlouvám se a nevím zač,
teď už jsi nezvaný host,
už nejsem jen slepý zelenáč.

Publikoval(a): Krokyno, 5.1.2013