Anotace: Chtěl jsem vyjádřit tok myšlenek po nešťastné lásce. Prosím každého o krátký komentář zajmá mě názor jiných.

Vyhořel jsem ze vnitř,
mám pocit, že všechny pocity lásky sevřel pranýř,
nejhorší na tom je to, že to vím,
ale ani špetku bolesti necítím.

Nevím, kam se mi ztratila,
neznám důvod, proč tak učinila,
je pravda choval jsem se k ní sobecky,
musela poslouchat jenom to, co chci.

Každý, v sobě nosí plamen života a lásky,
teď, mám v hlavě bezcenné krásky,
já jeho teplo necítím,
ani v dálce jeho světlo nevidím.

Frustrující, chci a nemůžu,
když už můžu,
tak nenajdu lásku,
nemůžu dělat ani to co chcu.
Kdo mi řídí život?

Oheň je překrásný živel,
nedáme si, však pozor stane se zněj zničující plevel,
vím, o čem mluvím, vyhoříte,
tomu ohni je jedno v co věříte.

Nebo jsem ten oheň udusil,
tím, že jsem mu jeho vzplanutí nepovolil,
jestli je to tak, tak jsem si zase nohy podrazil,
to kladné na tom je lekce, kterou jsem si udělil.

O co se tu vlastně snažím?
Nejdřív něco udělám,
pak vážím,
tak radši oči zavřený mám.

Můj milostný život, je jako síto,
vše co se mi líbilo,
proteklo,
na dně se akorát smetí uchytilo.

Jsem nespokojen se svým životem,
nejsem svým pánem,
jsem iluze otrokem,
moje fantazie je mým trestem.

Jsem slepý a malý,
každý můj sval je slabý,
není nic, co mě před realitou ochrání.
padl jsem za svou fantazii.
Oheň je špatným pánem,
je to jako nechat se vést hlupákem,
je to jako svěřit hlupákovi moc,
je bezohledný, i když jsem švorc.

Jednou někoho napadlo, že bych tento život mohl chtít vzdát,
zde mu tedy píši, že si na ten konec musí počkat,
naučil jsem se rány přijímat,
jen díky tomu jsem schopen znova povstat.

Moje filozofie je moje zbraň,
můj jazyk je udatný Dartaňan,
moje mysl je silná jako papeže víra v boha,
mám vše na ochranu mého ducha.

Pokud se moje láska stala popelem,
stanu se pro ni fénixem,
radši budu zdravím žebrákem,
než nemocným králem.

Láska rodiny se ničemu nevyrovná,
najde se vždycky, když je potřebná,
je to láska, která nám v životě nejvíc pomáhá,
na ni je největší spoleh nikdy není vysílená.

Tato láska nezná mantinely,
dovolila mi mít dva otce, kteří se o mě starali,
naučila mě odpustit, i když velkou chybu udělali,
známe to všichni je to křídlo, pod kterým jsme se vždy schovávali.

Nejhorší je vyhýbat se problému,
řekneme si já na něho zapomenu,
ale k tomu nepotřebuji hlavu,
takhle si jí sám setnu.

Na ten problém se začnou další věci nabalovat,
a už nebude v naší moci to urovnat,
chybou je nic neudělat,
je to jako zakázat milovat.

Mi to sice zakážeme,
ale přijde čas, kdy si uvědomíme,
že stejně milujeme.

Já sice oheň nemám,
ale neutíkám,
já jenom změnu udělám,
počkám, až budu milován.
pak ohniště ohni dám.

Milován láskou, která mě pochopí,
proč to tak vidím,
proč tak cítím
a proč tak vůbec myslím.

Publikoval(a): Retor, 11.10.2012