Anotace: Stačil pohled, jehož se mi dostalo, hořké to vzpomění.

Tam na břehu
Smetanovy symfonie,
v času běhu,
v tónech peřejové melodie.

Ona: „Neslyším tě!…vinou tvou“

Tam tichý malíř slov,
ukryt v hvězdný svit,
cardia křičí v rov,
mořem svým již syt.

Ona: „Nevidím Tě!...vinou tvou“

Že z barev palety,
prstokladem tam i tu
šatí Tvé siluety,
svléká Tě v nahotu.

Ona: „Nenapíšeš!...vinou svou“

Že rád škrtí Tvé hrdlo,
aby oživil Tě polibkem
a že nesmyje Tě žádné mýdlo
a on nesmělým básníkem.

Ona: „ Nejsi!…vinou svou“

Ach, mé odvahy neznají,
neznají Tvé přítomnosti,
Tvé krásy rub, když dech se tají,
smrt udušením…Zbabělosti!

Ona: „Tvůj konec, konec tvůj!“

Publikoval(a): Hlučné ticho, 14.8.2012