Život a smrt v toku času

Jsme jen pouhými svědky plynutí času. Ne těmi kdo jej řídí. A je to pěkně paradoxní příběh plný osudových zvratů. Stahuje se smyčka dalšího všedního dne, aniž bychom mohli vstoupit do jiného než přítomného děje a cokoliv tím změnit. Tak odsekává čas den po dni, hodinu po hodině a vteřinu po vteřině okamžik, kdy vědomí přestane ekzistovat a zbyde jen nehybné rozkládající se tělo. †RIGOR MORTIS† Nemůžeme ovlivnit čas ani přirozenou degradaci svého organizmu. Jediné co se dá dělat, je snažit se odvrátit poslední den co nejvíc to jde. Ale nelze se mu vyhýbat věčně. Zázrak vůbec je, že má život trvání v čase dostatečně dlouhé na to, aby jsme se nemuseli smrtí užírat zas až tak moc. Za vteřinu bych si to ani nedokázal srovnat v hlavě. Minuta by mi stačila tak na pár nadechnutí a zběsilý zrychlení tepu. Vědět že mi zbývá hodina, Popadne mě panická hrůza. Za den bych toho taky moc nestihl. Ale vědět že mám celej měsíc, tak seru na nějaký "sbohem mí drazí" a radši si vyřídím účty s tolika rivaly, kolik jich stihnu. A zbejvat mi celej rok, tak seberu tolik prachů kolik půjde, a roztočim je až by mi z toho regulérně mrdlo. Ve své současné sebestřední realitě mám velice reálnou šanci dalších 40 - 50 let života. I přesto se mi seká mozek při pomyšlení, že nemohu bejt mladej o něco déle než je dáno. Po té co jsem z nevyzrálého adolescenta zmorfoval v sarkastické monstrum, bezmocně pozoruju jak odbíjí cet - cet - cet a blíží se sát. Šedesát - sedmdesát - osmdesát... Mohu být správcem svého osudu, svého života, svých věcí, svého pětikila v kapse. ale co se času týče, jsem jen pouhý pozorovatel bez možnosti jakéhokoliv zásahu do jeho toku. Proto si važme i každé vteřiny bolesti, každé minuty čekání na zastávce nebo semaforech a i toho když nás něco nasere. I to patří k životu. Važme si i hodiny strávené v kysně cestou do práce a na konec i té práce samotné. Kolikrát je to to jediné co po nás zůstane jako trvalá hodnota. Vychutnejme si tu jízdu. Může bejt poslední.