Mezi nebem a peklem

Mezi nebem a peklem Každý člověk stále cestuje, jednou je nahoře a pak zase dole. Nejhorší ale na tom je, když náš cíl stále v nedohlednu je. Naše duše je nervózní a zahalená do temného stínu, z kterého není někdy útěku. Jakoby stále padáme, až se v samotném pekle nalézáme. Zde jen smutek, samota a temnota panuje a zde má duše stále putuje. Existuje ale malé světlo, které mě vždy ze dna vytáhlo. Až v samotném nebi jsem se ocitl, kde štěstí, lásku a důvěru jsem jen našel. V tomto prostředí mi krásně bylo, ale záhy vše skončilo. To krásné světlo, které mě ze dna pekla vytáhlo, záhy ránu dostalo a do propasti padalo. Štěstí a dobré srdce ho zachránilo, i když teď samotně na pomezí dvou světů se ocitlo. Duše má rozpůlená teď je, na jednu stranu jsem rád, že ten člověk stále u mě je, ale na druhou stranu ta bolest a samota jen těžko přejde. Vidět toho člověka mě štěstím naplňuje, ale zároveň i smutek se u mě najde. Toto putování těžké a vyčerpávající je, ale mé světlo nalézám stále u sebe. Člověk je hold někdy nahoře, nebo se ocitá opět dole.