Marod

S panteří elegancí, na podzimní srsti, nese řeka listí, dolů, do splavu, až se znovu vynoří, za patou víru, nikdo ho nepozná… s hukotem voda čistí námel z hlav, něco však zbývá… Bolestínská krysa skrčená v bažinách, skočí, zadáví tichý hlas, dřív než stačím říct prosím, odpust mi… zůstává bílá pěna, její klid, moje samota, lůžko sanatoria, v prozářeném sále duše, soucit, péče, čistota... sluneční paprsky prolínají zdi …stále tě miluji. Jedině proud odpuštění má pravomoc smýt srdceryvný pláč i zakuckaný smích, prosím, přijď! Touha, vybělenější než Himalájský sníh, na útesu ztracených, nám shůry určí směr, přitáhne tě, stojíš ve dveřích, v tom světle, tvá přítomnost je léčivá, na úhoru choroby sázíš něžné kvítky, děkuji ti, děkuji…