Co mě bavilo, již nebaví,
žití mne hned unaví.
Morbidní myšlenky hlavou se hrnou,
kéž můj život projde změnou.
Jak vydržet v životě, který nepatří mi?
Proč žít znechucen s ostatními?
Když každou věc provází "musíš".
Když se každým nádechem dusíš?
Společnost udává ti směr života,
vše co děláš je tvá robota.
Co bys chtěl na pak odkládáš,
svého života si neužíváš.
Na smrtelné posteli,
každý se jen podiví,
že svůj život nežil, jak chtěl,
teď už ale patří ke zbytku těl.
Následuj vášeň...
Kéžby to šlo. Jenže jsou tu hlavně povinosti.
Ještě jsi moc mladá na takové myšlenky. Žij. Jinak báseň dobře zpracovaná.
Kdyby nebyly povinosti, tak žiji. Teď jen dělám, co musím, na nic jinéhi nezbývá čas.
Děkuji :)
brzy dozraješ a zjistíš že nemusíš nic...věř mi...uvědomuj si krůček po krůčku..."ale chápu tě,já jsem se ještě nedávno vztekal a zpracovával slovíčko musíš"...ale již sem ho prokoukl...
Snad máš pravdu :)
Ono to bývá někdy dost složité i v dospělosti, ale pokud studuješ, slovo musíš je takový denní chleba. Ale k tomu taky patří slovo chtít...třeba něčeho dosáhnout. Povinnosti s tím jdou ruku v ruce. Všechno chce svůj čas, ale chápu i nedočkavost mládí...kdo ji kdy neprožil. I ten vzdor, bouření se proti všemu a nechuť dát se vést...heeee...já byl děsnej:-))).
Svět zeje nad propastí zániku a konzum otravuje naší společnost. Tak je dobré si utřídit priority a stát se silnějším...ty na to máš! A ne neberu jako odpověď:-)).
Skvělá báseň...opět k zamyšlení...ST.
Moc děkuji za krásná, povzbudivá slova. :) Je to poslední dobou hrozný, nic nestíhám... :D