Vězení

Vězení Vysoké hradby kolem mě se tyčí, krajinu za nimi člověk skoro nevidí. Těžko se dají zdolávat, za to lehko z nich dokážeme padat. Totálně mě obklíčily, mysl mi zazdily. Každý den se probouzím, ale nic nespatřím. Zvuky a stěny jsou mými společníky, křičím a popadám své dýky. Zabodávám je nejdříve do skal, ale zbytečně jsem se pral. Stejně nakonec na ostří chuť mám, a házet si s nimi nepřestávám. Východ je někde ukrytý, ale je hodně vzdálený. Stále ho hledám, ale jen zapomnění nalézám. Krysy si to piští, do obličeje se mi smějí. Zuby mi strachem skřípou, z toho co mé myšlenky dovedou. Běhám, do kolečka běhám, ani nevím proč, jen tak čas možná utahám. Žaludek úzkostí mám stažený, pobyt tím moc nemám zpestřený. Tělo mi hrozně chřadne, možná se i rozpadne. Křídla strhaná z boje mám, už je skoro ani nerozevírám. Do klubíčka se stahuji, od všeho se odděluji. Jako vězeň ve svých myšlenkách se cítím, své prokletí tím jen potvrdím.