Strach

Strach Kapky deště na okna buší, mé výkřiky do tmy to ale neutiší. Temná mračna jsou na obloze, dívám se na ně trpce. Žaludek mám sevřený a je úplně nepřípustný. Ze tmy na mě cosi civí a mě to hrozně děsí. Moji přátelé s osudem bojují, mé smysly se o ně strachují. Nedokážu jen na sebe myslet, jelikož pak bych musel trpět. Má milá v daleké zemi se nachází, slabé kontakty nás provází. Druhá co při mnou stojí, únavu její oči přede mnou neskryjí. Ač své blízké mám, stejně nakonec nic nemám. Osud mi vše jen bere a na příštích si možná také smlsne. Každý odchod hrozně bolí, jako když přízraky noci krev mi pijí. Už skoro nedýchám, hrdlo si pomalu probodávám. Už jen hrozně sípu, o pomoci ani vidu ani slechu. A tak do věčného světa padám, v nekonečné ticho doufám. Se strachem teď neustále žiji, vstávám i chodím, štěstí a světlo jen pramálo kolem sebe cítím