Anotace: o Šumavě

Nekonečná

Na podzimních Hamrech potkal jsem své svědomí
třáslo se a bylo mu zima
listy padaly, až dopadly
vzduch těkal, běhal jak potok -
z kopce na kopec, z hory na horu, po cestách
já se otočil a spatřil jsem, tebe, šumavská estrádo
přiznávám, svedla jsi mne
chci se v tobě ztratit docela

Vlasy ti vlály a pak se smály
jak ovečky, co procitly z blouznění
jak zvoničky na farách, co ohlásily nový den
jak ty těma svýma očima
Stromy se ke mně nakláněly
a chtěly, abych naslouchal barevnému šumění
jak bílý konipas, co ustlal si pod nebeským čepcem

Ze zobáčku do zobáčku,
tak jak v životě, tak jak v lodi, co se kolébá
zvážil jsem sám sebe
bez těla - bez duše
poletoval jsem nad jezery
chytal páru
v beztíži se převracel, oči byly mdlé
Byla jsi tak blízko a to mne hřálo

Publikoval(a): Martin Kredba, 28.2.2012