Anotace: Pokud člověk ztrácí lásku, ztratí i důvod proč žít...

Útes

Na strmém útesu zoufale stojíš,
zmočená deštěm, promrzlá chladem, pláčeš, doufáš, nevíš…
Tvé kočičí oči hledí přímo dolů,
Jak divoká voda, volá tě k sobě,
,,Jen pojď! Skoč!‘‘ Slyšíš ty hlasy,
zatímco vítr ti probírá vlasy.

Smuteční slza, stéká ti po tváři,
čekáš, až přijde,
kdy srdce se rozzáří..

Vzpomínáš na ty chvíle,
kdy chytil tě za ruku,
kdy první polibek ti dal,
kdy si života s tebou užíval…
Kdy ti řekl poprvé ,,miláčku,,..
Však nyní je večer…
Po celém okolí zní zvony umíráčků..

Ten minulý měsíc,
všechno to změnil
proč na tu vojnu, proč na ni chodil??!
Ty seděla jsi ve světnici, šila letní šat,
těšila se na to až přijde,
až budete tancovat.

Proč k sakru, proč??!
Rozléhá se po celém kraji,
kapky deště padajíc na zem smutnou píseň hrají…
To zoufalství, strach, nenávist
podlamují ti kolena,
ty brodíš se blátem,
jak života zbavená..

Najednou koutky úst cukají ti nahoru,
oči se blyští…
Že by úsměv?
Že by nápad?

Slunce vychází,
vítr se mírní,
na louce rozkvétá voňavé kvítí.
Ty směješ se, líbáš ho, držíš ho za ruku,
Opět jste spolu,
protože TY jsi se vrhla z útesu dolů….

Publikoval(a): Pawein, 10.2.2012