Dnes trochu po jedenácté...
Dnes trochu po jedenácté...
Anotace: věnováno mé lásce
.
Dnes trochu po jedenácté
bez snídaně a v předtuše imaginárních večerů
strávených s vámi
dočetl jsem se v denním tisku
že právě dnešního odpoledne končí
ROK SLUNEČNÍHO MAXIMA
a že další extrém v podobě
ohnivých jazyků termonukleární plazmy
vystřelované do prostoru přijde někdy
v první polovině jedenadvacátého století
a stane se tak protipólem
Maunderovského minima ze sedmnáctého století
kdy slunce
MLČELO
jako vaše ruce, které ale jediným stiskem
BEZE SLOV
vyslovily toho večera epopej oslavy života,
pantomimu nepoznatelnosti,
předzvěst snad probuzené touhy.
Stačil jeden jediný dotek,
pohyb prstů, které dokáží
vytančit v prostoru
oslavu zcela konkrétní tělesnosti.
Sluneční hněvy se opakují
každých jedenáct let,
pak vibrují ještě v osmdesátiletých cyklech,
ty ještě delší neznáme.
Tvůj úsměv snad předznamenal epochu,
snad nebyl ničím víc než /pouhým/ pousmáním,
šaty zachycené roztančenou nevinností
poodhalily při rock-and-rollu dětské tělo
již provoněné ženskostí.
Dnes trochu po jedenácté
bez snídaně a v předtuše imaginárních večerů
strávených s vámi
přivolal jsem ten dotek ruky
ve vzpomínkách zavřených víček….
.
Publikoval(a):
bon bon, 6.11.2011