Anotace: Báseň o posmrtném životě, příběh se odehrává asi v roce 1320 na venkově jedné podzimní noci.

PODZIM

Stromy se jim větrem klaní,
listí padá,
jak vrány poletuje po okolí,
barvy svými pažemi je objímají
a to teplo,
zapálenou svíčkou chladné náhrobky si uchovají.

Když den končí, slunce usíná,
utichající vítr všechna žhnoucí světla zhasíná.
Noc začíná.

Hrajíc tiše na temné harfy,
ukryly se zcela všechny krásné barvy,
v té zvláštní době temna,
vytekla ven pouze všechna barva černá.

Tisíc očí jakoby dostalo teď zrak,
bojím se,
nedýchajíc tiše couvám domů,
zpátky ke světlu jak rak.

Pomalu roztál ten led za krkem mým jímž zachvátil mě strach
zhluboka dýchám teď
už nemrazí mě chlad.
Myšlenky proč to všechno, vždyť je to jen tma?
Vtom zrůdná tvář za oknem řva lízajíc skla
já pod rouškou noci zřel tajemství zla.

Dřevěný kříž v ruce tisknouc až do masa
v paměti utkvěla mi zlověstná grimasa.
Tlukot na dveře, okna a poklice
rázem zhasla se světla,
tichá je světnice.

Modlím se ke všemu ve vší té panice,
zře strašného temného kostlivce,
purpura na stole, já v rohu místnosti,
sklíčen do klubíčka žadoníc milosti.
Plna krve dřevěná podlaha
a křížek na stěně, vstřícná má odvaha.
Světla zas vzplanula vše rázem utichá,
do rána svítí se a kohout kokrhá.

Stromy se mi větrem klaní,
listí padá, jak vrány poletuje po okolí,
barvy hrají, zas svými rameny den objímají.
A to teplo, to teplo chladný náhrobek i s květy uvítají.
Když den končí, slunce usíná,
černá barva znamením mi,
že strašení začíná.
Noc začíná.

Publikoval(a): valiandro, 31.10.2011