Anotace: Těžká životní situace

23.1.2013                                               


 PRO UNIVERSUM                             
Trápení mé se do duše vpíjí,
svědomí drží se naivně víry.
Vedomí trpně vzdáleno cíli.

Světlo v temné chvíli
jako touha malé víly, 
v srdci roste, sílí.

Jen jiskry v očích vyhaslých 
vše zračí, 
mládí svépomocí kratší.

Krví prolitý dětský smích,
zapiju kalichem hořkosti,
po okraj zalitý sladkostí,
padaje do temné propasti.

Jsem pohádkou
mou vysněnou,
svou vlastní vinou
jsem nenáviděnou.

 Sebedestrukcí znavenou, 
závislostí v podstatě
surově zlomenou.

 Slabost mou mnou tajenou, 
nikdy neprozrazenou.

Polopravdou zahalenou tmou.
S přetvářkou přes mrtvoly jdou.

Zdráhám se jít vstříc
svým vlastním krokům, 
řekla jsem dost už
ztraceným rokům.

Tou mylnou ideou,
tou krutou hrou,
osudem vyhranou.

 Hrou bez pravidel, 
netvorem stvořenou.

Jak zvěř divou lapenou.
Ponížením znásilněnou příživou.

Stala se osobou marnou.
Zkaženou.

Šaškem, ovcí, vránou, 
tou či jinou, 
v pekle cejchovanou.

A přeci zdatnou, chytrou, 
uznanou elitou.

 Dřív nikdy neporaženou, 
nestojíc někde stranou.

Životem vláčenou panou, 
ve vlastní šťávě dušenou.
Zrazenou.

Do věčné vážnosti
hrubě vhozenou.
Nepochopenou.

Stanivší se legendou,
vlastní pastí chycenou,
sebe samou zkrocenou.

Niterně zraněnou.
Osamocenou.

Rytířem chrabrým políbenou, 
jeho rty však nevysvobozenou.

Mám-li vůli pokoušet Tebe,
nemám-li strach,
že zklamu zas sebe.

Proč nestačí mi
vidět modré nebe?

Realitou prolne se mé snění,
pokušení zlé
skrz naskrz znám
i v bdění.

Vykoupení své
však v šanc tupě dám,
do boje sebe samu vyzývám.

Co se sluší?
Bít se tělem i duší!

Titěrnost za nepřítele
svého tuší.
Ta titěrnost, 
jenž pokora nabídne své rámě.

 Ohlédne se, odpustí mámě...

Ta, co milovanou touží být.
Ta, co kupu dětí s mužem     
vysněným chce mít.

Tys Všemohoucí 
Věčnou Svátostí mojí,
radost a bezpečí
nalézám v náručí Tvojí!

Publikoval(a): Vespeta, 27.3.2020