Vzdálenosti...
Vzdálenosti...
Ze spár vlastních myšlenek
vydlabávám svůj příběh
ukrytý do pavučin snění
v moři zatuchlých domněnek
od tebe směrem ke mě
řítím se do rokle zapomnění
tvé mlčení, políček do tváře
slzy osuším do polštáře
kde zkouším marně usnout
všude kolem zamlženo a dusno...
Cítím, jak se mi vzdaluješ
z nesmírné dálky vesmírných drah
naše družice se náhle minuly
za sebou necháme rozstřílené světy a války
bolest nejistotu a strach
ať znovu nevzejdou na zoraném poli
cítím jak se mi ztrácíš v tmách
vynořuješ se z hlubin a padáš zpět
vždyť kde je láska není strach
jen dotknout se tě smět...
Publikoval(a):
Klarineb, 10.9.2018