Třináctá komnata
Třináctá komnata
Třináctá komnata
Bloumám v labyrintu tvých očí
v růžovém rozbřesku zastavil se čas
a ty se za mnou náhle pootočíš
v záhybech kůže hledáš ten vzkaz...
Má ústa mluví a přesto tonu v mlčení
kód Enigma se ve stínech šifer ztrácí
voda kapající v tichu krápníků spí v mlžení
uštvanou kořist mezi sebe rozdělí si pytláci...
Bloudím v zákoutích své vlastní duše
z negativu toužím vyvolat pozitivní fotky
noc vylitá z kalamáře ve zbytcích tuše
strhává závoj zapomnění křehký a hladký
Toužím servat ze slepých zraků škrabošku ticha
a rozeznít má mlčením zašitá ústa melodií světu
avšak nenacházím žádná slova natož ještě větu
schází mi 21 gramů duše, co ještě ve mě dýchá?
Přes žaluzie tísně dívám se škvírami ven
moře nejistoty mou plachetnici potápí
chci rozervat mraky a vidět slunný den
z domácího vězení posílám tajně motáky...
V zajetí pravdy našlapuji střední cestou ze zlata
po měsíci v beztíži vrávorám skákavou chůzí
na stromu naděje vyrašila černá poupata
z roztrhaných mraků střílí šípy raněné múzy...
Není kam spěchat a důvod ztrácet svoji tvář
když pevně uzamčená je má nejtajnější komnata
může ti kdeco napovídat i ten sebelepší lhář
když otevřou se vrata a kolem duní nahlas Devátá...
Publikoval(a):
Klarineb, 30.11.2017