Anotace: Tak rodiče sloni mezi kapkami bloudí, pomalu lesem temným se loudí, srdce jim buší a hlava třeští......

Balada o sloníkovi.

Byl jednou jeden sloník
ten hopsal si jak poník,
byl malý, mladě ještě,
bál se to on deště,
proto v slunném kraji žil,
lotrovin tam natropil.
táta a máma elephant
s ním měli práce dost,
i tak byl sloník malý
jim vždy jen pro radost.

Jednou když mračna zahřmela,
A obloha blesky svítila,
lekl se sloníček malý tak,
že pres pole i lesy začal hned utíkat.
Běžel a běžel, les hluboký a dlouhý,
chvátal přes louku, potok, až na sráz,
nevěděl kudy kam, okamžik pouhý,
nožička svezla se, veliký pád.
Po srázu sloník se kutálí dolů,
tam kámen, tam hrouda, tam pár výmolů,
maminko! Tatínku! Křičí, co může,
nikdo však sloníku teď nepomůže.
Leží tam v rokli, slabý a bezbranný,
déšť, který nemá rád, smívá mu rány,
nedělá sloník si nadějí moc,
že někdo až sem mu přijde na pomoc.

Máma i s tátou zatím však doma,
nevědí sami, že přišla pohroma,
hledají dítě své, bejbátko kde jsi!
Lotrovin on přece vždy užije si.....
a když pak hodina hodinu mine,
táta i máma jsou si na vině,
že miláčka svého po boku neměli,
když blesky a hromy venku tak hřmeli,
vždyť on to malý a bouřek se bál,
u táty či mámy se vždy schovával….
ach běda, běda, nikde ho není,
čert aby vzal tohleto hřměni!

Tak rodiče sloni mezi kapkami bloudí,
pomalu lesem temným se loudí,
srdce jim buší a hlava třeští,
slzami zaliti, co za neštěstí,
sloníka hledají, nemají stopu,
šeří se, stmívá se, jdou bok po boku.
Prosí dál bohy, volají zase,
a najednou před nimi.......
divoké prase.
O sloníku a bouři mu vyprávějí,
hlasem chvějícím se jej pak ptají,
zda neviděl běžet slůňátko tudy,
čuník však neví, spal on to z nudy,
nepomáhají ani prasečí pudy.

Sloníček malí dál v blátě leží,
promoklí deštěm, dýchá jen stěží.
Pojednou v houští trochu to zašumí,
sluňátko zbystří zrak, ušima zavlní,
z keře pak vykoukne medvědí hlava,
“kdo to tu naříká a poplakává?”
“Tady jsem medvídku, já sloník malí,
před deštěm utíkal, když rány padali,
z kopce se skutálel, v rokli teď ležím,
zmáčen a vysílen, dál nepoběžím.“
„Nic se ty neboj sloníčku můj,
půjdu já hned, najdu tvůj dům
a rodiče tvé já přivedu sem,
na, tu máš můj kabát, je studená zem.“

Rodiče sloni dál slůňátko hledají,
v očích zoufalost, a v srdci touha,
vše jim to připadá marnost jen pouhá.
V křovinách pojednou uslyší zvuky,
hle! Medvídek Pepík, pýchou nadutý,
vím, kde se nachází sloník váš malí!
táta i máma radosti skákali,
tak honem, jen honem, cestou nás věd!
My na věčnost budeme ti přinášet med!

Když přišli k rokli kde sloníček ležel,
táta už nečekal, hned za ním běžel,
slzy se radosti po tváři kutálí,
nebesa bolest přece jen zahnali.
A máma slonice radosti skáče,
země se otřásá, sloník už nepláče.
Šťastní pak domu spolu se navrátí,
sloníka malého nikdy už neztratí.

Tak vězte, že žijeme pro radost druhému,
s úctou a láskou k bližnímu svému,
to nebesa vědí a pro nás tu jsou,
z každého shledáni potom se radujou.

Pepík on hrdinou ten večer byl,
dva soudky medu si hned vysloužil.
Přátele od těch dob jsou sloník s medvídkem,
krmí se ovocem, párkem i dortíkem,
když přátelství věcné rok co rok slaví,
všecičko kolem a spolu je baví.

Po tomhle příběhu, musím vám říct,
že důvěru v přítele nezlomí nic.

A tak už na závěr snad jenom větu,
přátelům na světě dobře je tu.

LJ

Publikoval(a): LarryJ, 28.1.2014