Anotace: Hned bych zalil tvé kořeny....

.

.

.

Záhyby krvavé, odřené v milosti…
líbezné sténání, protkané něžností…
při vůni skořice, z poupěte motýl….
neznámý milenec, důstojnost opil…

pod silným nátlakem si přivoní ke květu…
jen drobné semínko, chce, ze země vykvést…
rozkošně se rozplývají, okvětní listy…
jako kapičky slz, maskované za déšť…

pod dopadem zápalu si doladíš noty
domáháš se útěku, přesto chceš zůstat…
při jemném šimrání s lehkostí včely
vědomí zahodíš, snad, necháš se vést…



Růže je rudá
svědomí černé…

odhal své soukromí…
vychutnávej náš zádrhel
miluj mě pomalu, pomalu a něžně…



Pod hladinou, putuje, nadpozemské chvění
napíná a protíná, zalévá slast…
do myšlenek, podsouvá, že se to nesmí…
však, pokračuj, prosím, pokračuj dál…

doteky, snaha, je stále tvrdší
kdy ze dvou těl, jedno, proniká nocí…
v kontaktu očí se výčitky zkříží…
nadechuješ se hlouběji, temenem vzad….

stále, pevněji a pevněji, máš, potřebu se držet…
naslouchat, těm pohybům, vášnivé růže…
snad jen, poklad světa, sebrat, pak rozdělit dvěma…
a vzrušeně se přitisknout, ke kráse tvých trnů…



Barva je rudá
protiklady jsou černé…
iluze na deficit, postupně bledne…

odhal své kořeny, vyprahlé sluncem….
přináším kapky pro osamělé pouště…
stávám se vrahem, katem i soudcem…
stávám se, stávám se….
padám při bouři…
potichu a věčně

.

.

.

Publikoval(a): T.z.M., 13.8.2013